Aplikace FaceUp.com: Mladý český podnikatel si se spolužáky podmanil školy z celého světa

Když mu bylo šestnáct let, spolu se spolužáky z brněnského gymnázia vymyslel projekt Nenech to být a aplikaci FaceUp.com. Chtěli bojovat proti šikaně, vylučování z kolektivu a dalším problémům na školách. Dnes je mu dvacet. Jeho aplikaci používá více než tři tisíce pedagogů z 1 800 škol po celém světě. David Špunar, COO FaceUp.com, v rozhovoru pro Digibiz popisuje, jak se v tak mladém věku úspěšně prosadit s technologickým startupem.

Každý čtvrtý student na světě má zkušenosti se šikanou. Jen v USA odmítá chodit do školy  na 160 tisíc studentů, protože mají strach o své bezpečí. “Často se stává, že se děti bojí o problémech mluvit. Někdy ani nevědí, za kým by měli jít. Chtěli jsme proto vytvořit platformu, kde mohou žáci a studenti anonymně nahlásit, že je někomu z jejich okolí ubližováno. A mobilní telefony, případně webové stránky, děti umí dobře ovládat,” říká David Špunar, spoluzakladatel a COO aplikace FaceUp.com.

David Špunar (20 let) je spoluzakladatel a COO webové platformy a mobilní aplikace FaceUp. Bojuje s šikanou a dalšími problémy na školách nejen v České republice, ale také po celém světě. Předchozí zkušenosti získal, když vedl vývojářskou agenturu, která tvořila mobilní aplikace a webové stránky pro klienty typu Nikon a Toyota.

Čemu se věnuje projekt Nenech to být?

DŠ: Platforma vznikla v roce 2017 a naše cesta k ní byla docela logická. Když říkám my, myslím sebe a dva spolužáky Jana Slámu a Pavla Ihma z brněnského gymnázia. Různě jsme podnikali od dvanácti, třinácti let. Měli jsme studentské vývojářské studio. Dělali jsme aplikace, weby na zakázku a podobně. Na konci roku 2016 jsme si řekli, že bychom chtěli nějak zkombinovat naše zkušenosti z IT a zároveň pomoci. Napadlo nás téma šikany. Viděli jsme fyzické schránky důvěry a chtěli jsme udělat jejich online verzi. Chtěli jsme pomoci spolužákům, aby se nebáli promluvit. Tak vznikl projekt Nenech to být.

Spouštěli jsme ho s ministerstvem školství a původně jsme od něj neměli velká očekávání. Měl to být jeden z mnoha dalších projektů. Náš společný cíl s ministerstvem bylo mít zaregistrováno alespoň sto škol do roka. Ale tento cíl se nám povedlo splnit již během prvních tří dnů od spuštění. To byl pro nás příjemný šok. Uvědomili jsme si, že náš projekt má mnohem větší potenciál, a začali jsme se mu naplno věnovat. Získali jsme první investici v řádu jednotek milionů korun, konkrétně od investora Jiřího Hlavenky, poté i od Scia.

Spolužáci z brněnského gymnázia, kteří stojí za startupem Nenech to být.

Jak se projekt dál vyvíjel?

DŠ: Už je to tři a půl roku. Téma šikany je celosvětové, proto jsme věděli, že máme potenciál uspět i v zahraničí. Chtěli jsme expandovat. Ale tam s názvem projektu Nenech to být, ať už z hlediska výslovnosti tak i zapamatování, neuspějete. Tak jsme to přeložili jako FaceUp.

Nenech to být je tedy všude v zahraničí známý jako FaceUp?

DŠ: Ano. FaceUp je v podstatě Nenech to být a obráceně. Název FaceUp vychází z face up to something – postavit se něčemu.

Špatná strategie expanze na začátku nás hodně naučila, říká David Špunar

Jak pokračovala vaše cesta do zahraničí?

DŠ: S odstupem času bych hlavně řekl, že jsme na začátku zvolili špatnou strategii. Ale díky tomu jsme se dost naučili. Původně jsme, jako každý startup, chtěli hrozně do Ameriky. Ale expandovali jsme špatným způsobem. Často jsme tam lítali. Byli jsme v USA třeba měsíc, měli schůzky, rozjednali obchody. Pak jsme se vrátili zpět do Čech a všechno zamrzlo. Došlo nám, že takto to fungovat nebude. Nadobro jsme se tam vzhledem k nízkému věku a škole ale přestěhovat nemohli. Takže jsme se rozhodli to dělat jinak. Napadlo nás expandovat skrze síť lokálních partnerů.

V čem je pro vás lokální partner výhodou?

DŠ: Zjistili jsme, že v dané zemi vždycky musíme mít zástupce. Navíc, například v Americe často ani nevěděli, kde Česká republika leží. Ve školách to vnímají tak, že chceme pracovat s velmi citlivými daty. Proto musíme být na místě. Lokální partneři umí řeč, žijí na místě celý život, mají kontakty, zkušenosti.

Moc se mi například líbilo, že k nám před několika týdny přešla škola v Jihoafrické republice. Původně byla u naší konkurence, ale chtěli naši, jihoafrickou platformu, zkrátka lokálního partnera. A toho my tam máme. I přesto, že FaceUp je z České republiky. Takže jsme zjistili, že takto se dá expandovat rychleji, snadněji a levněji. Mohli jsme tudíž investovat do lidí, vývojářů, kanceláří a rozvoje firmy.

FaceUp: Od šikany na školách až po problémy ve firmách

Jak vaše expanze pokračovala dál?

DŠ: Vybudovali jsme síť zástupců v patnácti státech světa, v tom nám pomohl i CzechInvest. Díky němu jsme se zúčastnili řady konferencí, například v Singapuru a Dubaji. Takhle jsme získávali naše partnery. Konference v Singapuru v červnu 2019 byla zajímavou zkušeností. Byla to technologická konference. To nám paradoxně pomohlo, protože náš stánek byl uprostřed všech těch robotů a AI úplně jiný. Navíc byl umístěn u záchodů. Původně jsme si mysleli, že to je špatné místo, ale každý se u nás zastavil. 🙂

Už nějakou dobu jsme měli v šuplíku myšlenku, že bychom mohli udělat verzi našeho projektu pro firmy. Právě v Singapuru za námi přišli zástupci firem se zájmem něco podobného používat. V tu chvíli jsme jim bohužel museli říct, že nic takového nemáme.

„Seznámili jsme se předem s místním ekosystémem, naučili jsme se tvořit krátké pitche a prezentovat. To jsme pak zúročili před více než deseti zahraničními investory z celé jihovýchodní Asie,“ říká o výhodách spolupráce s CzechInvestem David Špunar.

Ale dál jsme s touto myšlenkou pracovali. Nakopla nás až první vlna koronaviru. Všechny školy se zavřely, měli jsme čas přemýšlet, co dál. Vývojáři měli navíc spoustu kapacit, tak jsme ten náš pomyslný šuplík otevřeli a vytáhli verzi pro firmy. V lednu tohoto roku jsme náš nápad navíc diskutovali s poradci z Ernst & Young. Ti přišli s informací, že Evropská unie schvaluje směrnici o whistleblowingu. Každá firma nad 50 zaměstnanců bude muset podobný nástroj implementovat.

Termín whistleblowing pochází z 60 – 70. let 20. století. Označuje whistleblowera, tedy oznamovatele, osobu, která pomyslně hvízdá na píšťalku. Upozorňuje instituci nebo orgán oprávněný k prověření nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti.

Anonymita oznamovatele = Aplikace vhodná pro mlčící většinu

Jak konkrétně aplikace Nenech to být funguje? Myslím tu verzi pro školáky…

DŠ: Máme webové stránky a mobilní aplikaci, skrze kterou může žák upozornit na jakýkoli problém, který ho trápí. Zaměřujeme se na tzv. mlčící většinu. Ve třídě jsou totiž vždy tři skupiny – mlčící většina, agresor a oběť. Mlčící většina má možnost pomoci oběti a využít tento nástroj. Případně může promluvit i oběť sama. Je to jednoduché. Stačí zajít na naše webové stránky nebo do aplikace a tam na problém upozornit. Informace je nadále poslána na školou pověřené osoby. Každá škola totiž musí být v projektu registrována. V rámci administrace si škola zpracovává toto upozornění už sama. Zároveň jsme během několika let vypracovali řadu materiálů a návodů, jak v určitých situacích postupovat. Školy se také mohou online obrátit na naši psycholožku a poradit se s ní.

Aplikace Nenech to být – na mobilním telefonu i webových stránkách.

Jak starým dětem je aplikace určena?

DŠ: Je to jak pro základní, tak i střední školy.

A co děti a žáci? Využívají aplikaci?

DŠ: Používají to celkem hodně. Ještě před koronavirem nám chodila průměrně tři upozornění denně, někdy i více. Když jsem se bavil s naší psycholožkou ohledně používání aplikace v září, říkala mi, že na nás, v uvozovkách, děti nezapomněly. Aplikaci stále používají. Ale dalším uzavřením škol samozřejmě přišel i velký propad v užívání Nenech to být. Žáci nemají takový přístup k ostatním dětem, šikana naoko vymizela. Ona se ale ve skutečnosti přesunula na internet. Je daleko více kyberšikany, domácího násilí a podobně.

Jaké problémy žáky a studenty nejvíce trápí? Na co nejvíce v aplikaci upozorňují?

DŠ: Původně jsme to stavěli jako projekt proti šikaně. Dnes už se to posunulo k obecné schránce důvěry. Ale stále v nějakých 80 % případů žáci řeší šikanu. Zbytek je domácí násilí, poruchy příjmu potravy, sebevražedné myšlenky a další příklady rizikového chování, na které chtějí děti u svých spolužáků upozornit. Všechna data jsou anonymizovaná.

Vnímáte propojení projektu s ministerstvem školství jako důležité?

DŠ: Tím, že máme záštitu ministerstva, jsme důvěryhodnější. Už v začátku, než jsme vůbec náš projekt realizovali, jsme se spojili také s Linkou bezpečí a pedagogicko-psychologickou poradnou v Brně. Projekt jsme s nimi diskutovali. Chtěli jsme vědět, jestli to může fungovat. Takže propojení s odborníky je pro nás od začátku klíčové.

Nenech to být je svým způsobem přelomová aplikace, protože tady do jejího spuštění nic podobného nebylo. Používaly se jen fyzické schránky důvěry, u kterých lze úspěšně pochybovat, jak moc je studenti a žáci vlastně využívali a využívají…

DŠ: Právě. U nás ve škole byla fyzická schránka důvěry naproti ředitelně na nejfrekventovanější chodbě. Takže bylo dost nereálné, že by tam někdo něco hodil. My jsme přišli s možností použít mobily a elektronickou komunikaci, které dnes skoro každé dítě využívá. Je to pro ně přirozená forma komunikace, v tomto případě navíc anonymní.

David Špunar, jeden ze spoluzakladatelů aplikace Nenech to být.

Děti bohužel často vnímají to, že upozorní na problém a pomohou spolužákovi, jako žalování, říká mladý podnikatel

Proč jste si ze všech možných témat vybrali právě boj se šikanou?

DŠ: Jak jsem říkal, už ve velmi mladém věku jsme dělali spoustu zajímavých IT projektů. Programovali jsme hry, které měly například i několik set tisíc stažení. Dělali jsme zakázky pro Toyotu a podobné klienty. Byly to komerční projekty, ale chtěli jsme mít i další přesah. Všichni jsme se na základní škole se šikanou v podobě mlčící většiny setkali.

A tak jsme s kolegy Janem Slámou a Pavlem Ihmem analyzovali, jaké jsou hlavní překážky toho, proč se lidé z mlčící většiny bojí promluvit. Z toho vznikl projekt Nenech to být. Bylo nám jasné, že žáci se bojí přijít za dospělou osobou a o citlivém problému promluvit. Děti často ani nevědí, kdo je metodik prevence šikany, kdo je školní psycholožkou a podobně. A navíc žáci často vnímají tuto situaci jako žalování. My ale náš projekt stavíme na pozitivitě. Nechceme ani znát jméno agresora. Zajímá nás jen jméno osoby, která se necítí dobře.

Současně s tím jsme založili i nadační fond. Vznikl postupně. Nejprve náš projekt neměl žádnou entitu. V šestnácti letech jsme se nechali zplnoletnit a díky tomu jsme mohli založit firmu. Letos vznikl právě nadační fond, abychom mohli oddělit komerční a neziskové aktivity.

Ani právníci si občas nevěděli rady s tím, jak podnikat s nezletilými, vzpomíná David Špunar

Bylo těžké začít s podnikáním v tak mladém věku?

DŠ: Když se na to zpětně dívám, tak překážky tam rozhodně byly. Zkoušeli jsme s kamarády hodně věcí naším vlastním způsobem. V těch třinácti letech jsme například ani nemohli mít smlouvy. Stalo se nám, že jsme se domluvili na spolupráci, ale klient nám pak nezaplatil, protože jsme to po něm neměli ani jak vymáhat. Uzavírat smlouvy, to bylo vůbec velmi komplikované. V Toyotě si s námi právníci vůbec nevěděli rady. Pak do toho museli vstupovat rodiče. Proto jsme nakonec požádali soud o nabytí svéprávnosti, abychom do našich obchodních aktivit nemuseli zatahovat tolik rodiče.

Tým Nenech to být – zleva Pavel Ihm, Jan Sláma a David Špunar.

Rodiče vám od začátku věřili a podporovali vás nebo to brali jako klukovskou zábavu, která časem zmizí?

DŠ: Rodiče mě podporovali. Taťka je podnikatel, mamka učitelka. Navíc to, co jsem dělal, nebylo nahodilé nebo nárazové. Postupnými krůčky jsem se tomu pořád věnoval víc a víc, takže naši začali chápat, že škola není mojí prioritou. Časem jsem pak mohl navíc ve škole zažádat o individuální plán, jinak bych měl absence asi 90 % a to by nešlo.

Studujete ještě?

DS: Už ne.

Jak velký tým FaceUp v tuto chvíli je?

DŠ: V Čechách je nás do deseti lidí. V zahraničí máme country managery, kteří spravují celé země, a ti mají pod sebou ještě další týmy. Tam to bude asi tak do čtyřiceti lidí.

Je to ještě pořád startup?

DŠ: Ano, pořád. 

Aplikace Nenech to být na mobilním telefonu.

Je platforma Nenech to být bezplatná? Platí si školy tuto aplikaci?

DŠ: V Česku máme základní verzi pro školy zdarma. V zahraničí máme jen rozšířenou verzi a ta je zpoplatněna. V Čechách navíc máme i placené verze pro firmy.

Kolik firmu stojí roční poplatek za užívání aplikace Nenech to být?

DŠ: Záleží na velikosti firmy a také verzi, kterou si společnost vybere. Je to řádově několik desítek tisíc ročně, podle počtu zaměstnanců.

Jaké máte plány v horizontu nejbližších let?

DŠ: Naším primárním plánem je co nejvíce rozšířit verzi pro firmy a prosadit se v rámci Evropské unie. Chceme využít nové směrnice, o které jsem mluvil. Navíc rozšiřujeme tým mimo Evropu, hodně se zaměřujeme na Afriku a Jižní Ameriku.

Kam se podle Vás dá projekt ještě posouvat?

DŠ: Problémy jsou všude, ve větších kolektivech. V rámci nadačního fondu chceme v budoucnu spolupracovat na platformě proti domácímu násilí