AI je nový evoluční krok. Musíme ho patřičně využít, jinak bude náš druh stagnovat, říká AI archeoložka a vizionářka Sara Polak

Co mají společného archeologie, antropologie a umělá inteligence? Inovátorku Saru Polak. Absolventka univerzity v Oxfordu, která sedm let pracovala v anglických i amerických startupových tech-projektech, sama sebe označuje za archeoložku v AI. Nyní pomáhá s inovacemi v českém průmyslu 4.0, podporuje místní startupovou komunitu a Čechy ve světě.

“Umělá inteligence není žádný Terminátor. Je to proces zpracovávání dat. Aby se jí lidé nebáli, je potřeba jim neustále vysvětlovat, v čem nám může pomáhat,” říká jedna z klíčových speakerů Týdne inovací Sara Polak, archeoložka, antropoložka a odbornice na AI v jednom. Věnuje se popularizaci, vzdělávání a také podpoře image České republiky v zahraničí. “Jako Češi bychom se neměli bát sami sebe v zahraničí prodávat. Můžeme tak být daleko úspěšnější a maximalizovat svůj potenciál jako země,” vysvětluje energická inovátorka a vizionářka Sara Polak, která považuje AI za multidisciplinární obor.  

Začneme asi úplně od začátku – spojení archeologie, antropologie a umělé inteligence. Jak jste se k tomu dostala?

SP: Je důležité rozlišit dvě věci. Jedna je, jak jsem se k tomu dostala, a ta druhá, kde vlastně vidím spojení. Od malička jsem chtěla dělat archeologii. Když se zpětně na svou motivaci dívám, tak to bylo vlastně z jiného důvodu, než jsem si myslela. Od tří let jsem chtěla být archeologem, měli jsme doma silnou kulturní tradici. Hodně jsme chodili do muzeí, kupovali mi Asterixe a Děsivé dějiny. Takže člověk přičichnul k tématům jako je Řecko, Řím a hlavně starý Egypt. Celkově mě zajímalo, odkud jako lidstvo pocházíme. 

Původně jsem si myslela, že mě archeologie láká hlavně z hlediska kultury. Chtěla jsem ale spíš pochopit, proč lidé fungují tak, jak fungují. Proč se naše společnost vyvíjí tak, jak se vyvíjí. Maminka je psycholožka a otec studoval orientalistiku. Jeden dědeček byl architekt, druhý mechanik přes letadla. Babička je zase velmi vzdělaná v literatuře, naučila mě jako malou luštit křížovky. Tak jsem měla od každého člena rodiny jiný náhled na to, jak věci kolem fungují. 

V archeologii se mi to krystalizovalo a celé propojilo. Není to zdaleka jen věda o vykopávání sošek, jak si většinou lidé myslí. Obor je daleko víc o sbírání dat kolem nás, o světě, o naší historii a vyvozování závěrů. Je to až detektivní práce. A právě díky tomuto analytickému až datovému přístupu v archeologii vidím tak silné propojení s AI.

Podle Sary Polak je AI multidisciplinární obor.

Sara Polak (28 let) vystudovala archeologii a kognitivní evoluční antropologii na univerzitě v Oxfordu. Tituly MBA a PhD získala na LIGS University. Sedm let pracovala pro startupy v Londýně a Los Angeles, poté se vrátila zpátky do Čech. Díky své multioborovosti pomáhá technologickým a inovativním projektům, je propagátorkou AI. Vede projekt czech.global, klade si za cíl propojovat Čechy ve světě. Je spoluzakladatelkou Startup Disrupt, který pomáhá české startupové komunitě. Také pracuje s prg.ai na propojení akademické, komerční, státní sféry a veřejnosti v rámci AI.

Archeologii jsem vystudovala na Oxfordu, ale když jsem se začala více dostávat z teorie do praxe, přišlo mi to často jako hrozné okecávání. Chtěla jsem získat spíš vědecký pohled na věc, což byla evolucionální kognitivní antropologie. Původně jsem si myslela, že budu akademik. Ale tím, že je tato věda subjektivní a míchá se do ní i politika, je také často nasáklá nutností a potřebou mluvit o populárních tématech. Ty vám pak bohužel zaručují granty a také “místo na slunci”. Na to jsem neměla chuť. Navíc mi chyběla konkrétní aplikovanost. Tím, co teď říkám, nechci samozřejmě nikoho zbytečně kritizovat. Obdivuju spoustu fantastických lidí z oboru. Ale nebylo to zkrátka pro mě.

Jako akademikovi mi chyběla konkrétní aplikovanost v praxi, říká Sara Polak

Co jste s tím dělala?

SP: Musela jsem to velmi rychle změnit. Původně jsem myslela, že zůstanu archeologem nebo kurátorem vědeckého muzea až do smrti. Jenže jste v Londýně, kde nájemné stojí, kolik stojí. Jste úplně plonk, nechcete finančně vyžírat rodinu. Do Britského muzea vás nejen nevezmou, ale ani vám neodpoví. Někde musíte začít pracovat. V archeologii jsou v Británii sice víc multidisciplinární než tady, ale moc možností vám nezbývá. Tak jsem šla do headhuntingu. To jsem sice nejprve nechtěla, ale lákal mě svět kolem technologií. Šlo o malou firmu, které záleželo na vzdělávání headhunterů právě v oblasti technologií. 

Vy jste začala dělat přímo headhunterku?

SP: Ano. Rozhodně to nebyl můj plán a upřímně mě to ani moc nebavilo. Ale dostali jsme tenkrát exkluzivní kontrakt. Poslali mě do Palantir Technologies a pomáhala jsem jim s expanzí do Londýna a do New Yorku. A protože startupy byly nová a sexy věc, tak hledali jednorožce – unikorny. Čili lidi, co něco vystudovali a založili si na to firmu. Začala jsem si s těmito lidmi hodně povídat. To bylo někdy v roce 2014. Do té doby jsem ani moc nevěděla, že startupy v těchto formách existují. Hrozně mě to chytlo. Začala jsem jim závidět, že aplikují vědu a technologie v reálu, že to dělají rychle, protože nejsou součástí korporátu. Lákalo mě to. Proto jsem i docela rychle po roce a čtvrt odešla a šla jsem do NationBuilder, kde už jsem mohla konkrétněji pracovat s produktem. Věnovali jsme se digitalizaci politiky a pracovali s databázemi. 

Bavilo vás to?

SP: Ano, ale po čase mi tam začal blikat pomyslný majáček. Lidé sice měli dostupnější a jednodušší technologie, ale neuměli je používat. Pořád se vraceli k tomu, co znají, třeba k excelu a kusům papíru. Nejde o to, že by neměli technologie, oni neměli vůli je používat! 

Přirozeným vývojem jsem se nakonec dostala k umělé inteligenci, kdy jsme implementovali AI technologie do muzeí a galerií. To jsem pracovala pro Dexibit. V Evropě byla v kulturním sektoru velká krize. Národní galerie v Londýně například přišla z ničeho nic o milion návštěvníků, což bylo asi 15 % jejich celkového lidského obratu. A nevěděli vlastně proč. Zároveň bylo jejich cílem udělat něco, jako má například Skyscanner v rámci dynamického pricing systému letenek. Chtěli návštěvníkům nabídnout flexibilní a tím pádem i výhodnější ceny za vstupné. V muzeu měli i dostatek dat, ale odděleně v různých databázích, do kterých stejně nikdo nekoukal a které spolu hlavně vůbec nekomunikovaly. Marketing byl odtržený od HR, od ticketing systému, od logistiky, zkrátka od všeho.

Přišli jsme tam s Dexibitem, vzali data, vyčistili je, nalili do velkého data lake a z toho potom sosali výstupy a krmili algoritmus pro predikci návštěvnosti. Ta se až do té doby odhadovala pouze průměrem měsíční návštěvnosti. Pochopili jsme, že vliv na odliv milionů návštěvníků v muzeu mělo mimo jiné Airbnb. Lidé si najednou začali kupovat levnější ubytování na periferiích města, aby tak unikli dražšímu centru. Tam se ale nacházejí muzea a galerie. Dostat se k nim, najíst se v centru a někam se podívat, to je drahá sranda. Tak zůstávali návštěvníci jen na okrajích a do centra zkrátka nejezdili. 

Postupně mi začalo docházet, že technologie musí lidé umět používat. Ať už jde o pazourek, písmo, oheň nebo AI. Když je používat nebudou, jsou technologie k ničemu. Třeba písmo vzniklo, i když jsou samozřejmě různé teorie, někdy tři a půl tisíce let před Kristem. Ale trvalo to až do 19. století, než byla společnost skutečně plošně gramotná. Kolikrát můžete mít super invenci, která by lidi posunula raketově dopředu. Ale třeba v tomto případě trvalo pět a půl tisíce let, než se písmo ve společnosti skutečně rozšířilo i z hlediska využití.

“Snažím se, aby lidé neměli z umělé inteligence strach. Aby odpadly psychologické bloky, kdy se například bojí, že přijdou o práci, že je AI nahradí. Nebo si myslí, že je to něco jako Terminátor, který s námi zúčtuje. Často si říkám, ze vnímáme v AI takovou hrozbu proto, že vidíme, jakých zvěrstev jsme sami jako lidé schopni. Bojíme se, že je AI bude opakovat ještě v daleko větší míře. Přitom AI je spíše elegantní sada metod, jak co nejlépe pracovat s daty kolem nás a využívat je pro náš prospěch.” Sara Polak

Lidé se u nových technologií často bojí, že je jednou nahradí

Situace, kterou popisujete, je podobná té s Chytrou karanténou. Na jednu stranu je tu chytrá technologie, kterou lidé nepoužívají, protože jim nikdo nevysvětlil, jak to přesně funguje. Bojí se monitorování, že je bude někdo sledovat jako Big Brother. Ale že používají třeba Google mapy, to už jim nevadí. Chápou totiž její konkrétní přínos. I když je v tu chvíli jejich poloha také monitorována… 

SP: Přesně tak. Celý proces je o vzdělání lidí a o tom jim ho vysvětlit. AI je kolikrát až to poslední v procesu celkové digitalizace společnosti. Taková pomyslná třešnička na dortu. Je důsledkem, kterému předchází sběr dat. Já jsem například asi rok a půl dělala v českém startupu Neuron Soundware a řešili jsme průmysl 4.0. Naší myšlenkou byla prediktivní údržba strojů pomocí strojového učení, které se aplikovalo na zvuková data. Představte si situaci, kdy posloucháte turbínu nebo heliový kompresor stále dokola. Z toho získáváte dostatek vzorků a pak jste schopni říct s určitou pravděpodobností, že: “Tato turbína se ti, Pepíku, za dva týdny rozbije.” Jenže k takovému závěru potřebujete miliony vzorků dat různých turbín v různém stavu, za horka, za chladu, rozbitá turbína, pět let stará turbína, patnáct let stará turbína. A to je dost složité.

Zároveň je nezbytné, aby vám lidé data dobře sbírali. Setkala jsem se s tím, že sběr občas i sabotovali. A já se jim vlastně nedivím. Bojí se, že přijdou o pozici, na které pracují dvacet let. Najednou je má nahradit nějaká krabička. Nikdo jim vlastně pořádně nevysvětlil, v čem jim predikce může práci ulehčit. 

Samotný sběr dat je velmi složitý. A to podobné bude i s Chytrou karanténou. Lidé se bojí do ní data dát, protože neví, k čemu a jak se budou používat. Takže to logicky celé nemůže vůbec fungovat. Na druhou stranu jim ale nevadí geolokace u různých map ani to, že dávají na Facebook fotky a po Whatsupu a Messenegeru posílají citlivé informace. To už se nebojí. 

Sara Polak s českým vědcem v oboru umělé inteligence Tomášem Mikolovem.

A často je to i obráceně. Je řada oborů, kde AI neskutečně pomáhá. A přesto jsou tam mnohaleté znalosti odborníků nepostradatelné, například u zahradníků, zemědělců a podobně. Lidé si ještě neuvědomují, že umělá inteligence je nenahradí, ale lze ji hodně naučit. Že jim může být nápomocná. 

SP: Setkávám se s tím, že lidi děsí už jen termíny, které se v souvislosti s AI používají, jako například neuronové sítě. Často se toto téma prodává jako mechanická alternativa člověka. A tak to prostě není a já si myslím, že ani nikdy nebude. Zaprvé, my nerozumíme ani lidskému mozku, takže není žádný ‘neurologický blueprint’, který bychom mohli napodobovat. A zadruhé, lidé mají tendence vidět evoluci lineárně. Podle mnohých byl nejdříve homo erectus, pak přišel homo sapiens, teď to bude nějaký homo technologicus. Tak jednoduché to ale není. V jeden čas existovalo na Zemi několik druhů homininů zároveň. Naše evoluce je komplexní. U nových technologií se lidé bojí, že se jedná o stroj, který přijde lineárně po nich, a bude znamenat, že současný druh, tedy my, vymře. A přitom je to naopak něco, co může jít s námi současně a posunout nás do jiného stavu bytí a existence.

Bez dobrého PR a rozvířené debaty by řada vynálezů nikdy nevznikla

A co hodně zmiňovaný Neuralink a propojení člověka se stroji? Co si o něm myslíte?

SP: Věnuje se mu Elon Musk. Sice miluju svoji práci nade všechno, ale kéž bych pro něj mohla v nějaké podobě dělat. 🙂 Osobně mám Elona Muska hrozně ráda, protože si myslím, že v lidech probouzí zvídavost, a dělá tomu dobré PR. To je podle mého názoru nezbytné, protože bez toho by spousta vynálezů samozřejmě nebyla nebo minimálně nebyla škálovatelná. Umí rozvířit debatu. A navíc mě baví si s Muskem posílat memes. 🙂

Neuralink Corporation je americká neurotechnologická společnost, jež byla založena Elonem Muskem a dalšími a která vyvíjí implantovatelná rozhraní mezi mozkem a strojem. Společnost sídlí v kalifornském San Francisku.

V rámci Open AI i Neuralinku byl Elon Musk ohledně AI dlouho optimistický, potom se přidal spíš k apokalyptické interpretaci. Nyní razí teorii, že je lepší se k ní přidat, protože už ji stejně nezabrzdíme. Už jsme otevřeli Pandořinu skříňku, určitou úroveň transhumanismu. Podle Muska je lepší spojit mašiny a lidi, než se od toho úplně izolovat. 

Neuralink je ve fázi, alespoň dle mého mínění, velmi raného prototypu, který toho zas tak moc nedokáže. I když je to filosoficky fascinující koncept. Nedávno vyšlo demo, kde Neuralink testovali na praseti Gertrude. Jedná se o vytvoření rozhraní mezi počítačem a mozkem pomocí elektrod, které snímají mozkové vlny, respektive signály z nervových buněk. Potom pomocí čipu komunikují tyto impulzy s počítačem. Vytoužený efekt je, aby technologie například u lidí s ochrnutím stimulovala určité části mozku a jejich ochrnutí se tak mohlo napravit. Využití Musk vidí například u hluchoněmých lidí. Obavy z toho, že bude Neuralink ukládat paměť, vzpomínky a sny, to je samozřejmě zatím sci-fi. Ale je to první krok. Třeba v Paralelní Polis, kterým děsně fandím, už si někteří lidé dávají čipy pod kůži a nahrávají si na to svoje bitcoiny, což je jistá forma transhumanismu. Neuralink je samozřejmě o level dál, protože se dává přímo do mozku, ale oba principy jsou pro nás plošně filosoficky zajímavé.

Jaká byla vaše práce v Neuron Soundware, který jste zmínila?

SP: Bavilo mě to. Česká ekonomika je historicky hodně postavená na výrobě a průmyslu 4.0. Tuzemské továrny nejsou optimalizované a modernizované, což je problém, který se dost řeší hlavně v návaznosti na škálování manufaktury, inovací a úspory financí. Velké stroje stojí velké peníze. Díky Neuron Soundware jsme byli schopni pomocí zvuku predikovat, kdy se například turbína rozbije, a tím továrně výrazně ušetřit peníze. Je levnější předejít úplnému zničení turbíny a často i odstávce továrny a investovat včas do oprav. 

Co konkrétně jste tam dělala?

SP: Často se o mně říká, že jsem AI expert. Já tuto nálepku nemám úplně v lásce. Oboru samozřejmě rozumím. Pohybuju se v něm už dlouho, ale zároveň nejsem žádný programátor. Moje role ve firmách je tudíž netechnická, nic nevyvíjím. I když si samozřejmě nemůžu pomoci a technickým týmům permanentně koukám pod ruce, abych se toho co nejvíce naučila. Věnuju se ale product managementu, business developmentu, často řeším strategii expanze do zahraničí, budování brandu a tak dále. Netechničtí lidé jako já dělají ve startupech vše, co nesouvisí se šroubováním a programováním. 🙂

Pořád se vám v práci spojují kromě umělé inteligence i znalosti z archeologie a antropologie?

SP: Ano, propojuje se mi to vše dohromady. Problém s AI podle mého spočívá především v nedostatečné osvětě a vzdělání lidí. Nejen na českém trhu se postupně rozevírají nůžky mezi dvěma entitami, mezi startupovou bublinou a realitou. Startupy často jedou v zajetém módu. Jejich primárním cílem, mimo chvályhodných myšlenek o záchraně světa, je získat investora. Pak se nápad prodá, ale není tam třeba produkt, který se dá realisticky v ten moment škálovat. To trhu pak hrozně škodí, protože od AI lidé očekávají naprosté bezchybné zázraky. 

Giganti, jako například Škodovka nebo Volkswagen, potřebují konkrétní řešení, teď a tady. Nemají čas ani prostor pracovat na nějaké postupné adopci technologií. Mají konkrétní problém a potřebují ho vyřešit. Od startupu očekávají, že se to na první dobrou povede, často kvůli celkovému nabubřelému PR v AI. Při neúspěchu vzniká vzájemná nedůvěra a prohlubeň mezi mladými startupisty v teniskách a mezi těmi hardcore kravaťáky v korporátech.

Mezi oběma skupinami je potřeba překlenout tento stav pomocí poznatků, což například děláme v Startup Disrupt. Snažíme se lidi spojovat, vzdělávat a sdružovat, aby si navzájem předávali své zkušenosti a uměli pracovat symbioticky.

Sara Polak vede czech.global, projekt který si klade za cíl spojovat Čechy po světě.

“Veřejnost se AI hodně bojí i kvůli hollywoodským filmům a takové bombastičnosti, kterou se prodává. A to oboru škodí.” Sara Polak

Češi si rádi hrají, ale neumějí svůj talent prodat

Vzhledem k vašim zahraničním zkušenostem, vnímáte rozdíly ve vnímání AI mezi českým a zahraničním trhem? 

SP: V Čechách je AI zatím málo multioborové, i když jsou lidé, kteří to sunou dobrým směrem. Nedávno jsem například byla součástí COFIT veletrhu na FIT ČVUT, kde se cíleně propojovali studenti s průmyslem, a bylo to skvělé. Mezi lidmi je zažité, že jdeš na inženýra nebo jdeš na právníka, a toho se pak musíš držet až do důchodu. Máme tady až rakousko-uherský styl vzdělávání a následného profesního života a to vývoj moc nepodporuje. AI se ale dá aplikovat všude. Právě od archeologie až třeba po optimalizaci toho, kde se vyhazují odpadky ve městě. Je to podle mě spíš pomocník než obor sám o sobě. A k tomu je nezbytné, aby byl multioborový, jinak se technologie do společnosti plošně nikdy nedostane a zůstane jen devízou několika vědců na univerzitách nebo v korporátních gigantech.

Lidé v zahraničí mají daleko větší sebevědomí. My třeba přicházíme se super nápady, ale neumíme se prodat. Říká se, že samochvála smrdí, ale my Češi to táhneme až do extrému. Kolikrát v Americe nebo Anglii produkt nemají, ale udělají kolem toho super PR, super stránky, vybudují kolem toho komunitu, udělají hype. My naopak máme produkt čtyřikrát lepší, ale PR ekvivalent uz neuděláme. To pak ve finále znamená, že české firmy zaniknou velmi mladé nebo se prodávají velkému západnímu hráči. Dalším důsledkem je i odchod mozků do zahraničí. Nic z toho, co popisuji, českému trhu nepomáhá.

A mezi běžnými lidmi vnímáte u Čechů jiný přístup k AI oproti lidem v zahraničí?

SP: To je právě hrozně zajímavé. Češi mají velkou výhodu proti jiným státům. My tady máme oproti Američanům a Angličanům průměrně mnohem vyšší úroveň vzdělanosti a všeobecného přehledu. Naši lidé jsou větší hračičkové, jsme talentovaný a bystrý národ. Snažím se o popularizaci AI a často se setkávám s tím, že toto téma zajímá i sedmdesátileté lidi. Takový zájem a až vrozené nadšení pro inovace, ale my Češi neumíme škálovat, přetavit v produkt, který budou znát lidé po celém světě. Takovyých Baťů se v naší populaci dle mého mínění skrývají tisíce – teď je jen zdravě namotivovat, aby do toho šli.

“Kdyby byla třeba v Americe skupina důchodců, kteří se zajímají o AI, tak o tom, když to přeženu, hned natočí dokument na Netflixu, udělají produkt, založí deset firem. My Češi máme s popularizací pořád problémy.” Sara Polak

Multidisciplinární obory mě strašně zajímají, říká Sara Polak

Propojujete zkušenosti z mnoha oblastí. Je nějaký startup, který vás v poslední době zaujal, kterému byste se třeba chtěla věnovat i víc?

SP: Nevím, zda na to takový startup je, ale hrozně ráda bych propojila archeologii se strojovým učením. Sleduju Sarah Parcakovou, která si říká vesmírná archeoložka. Využívá satelitní data, analyzuje je pomocí computer vision algoritmů a hledá různé podzemní struktury. Našla například v Egyptě cluster několika pyramid, což je pro můj obor nesmírně zajímavé. Upřímně si myslím, že kombinací různých dat například z archeologie, jako jsou informace o pylu, sedimentech, analýzy ledu, a satelitních snímků vývoje pouští a travnatých ploch a lesů spolu s kvalitativními informacemi, například kdy bylo sucho nebo nebyla úroda (k tomu mohou pomoci historické záznamy nebo evidence z vykopávek)… Tímto se dá například predikovat vývoj klimatu. Tyto multidisciplární věci mě strašně zajímají. Třeba na to jednou startup založím. 

Velký potenciál vidím i v medicíně. Je tam velký problém s byrokracií. Představte si, že byste přišla za svým obvoďákem, a on by měl vaše kardiologická data, respirační data, info o vašich kloubech, na co jste alergická, jaká dieta je pro vás nejlepší… Může vám pak na míru předepsat nejen léčbu a léky, ale například i stravu. Třeba v Anglii jsem viděla, jak tam lidé zbytečně umírají, protože mají státní zdravotnictví sto let za opicemi. Digitalizace zdravotnictví nebo státní správy, to by bylo neuvěřitelné – a pak na to jeste nasadit strojové učení. To by byla třešnička na dortu. Líbí se mi třeba přístup, jaký mají v Estonsku.

Věříte, že digitalizace, o které mluvíte, nakopne situace kolem pandemie koronaviru?

SP: Doufám, že ano. Žijeme v přelomové době. Myslím, že o tomto roce se bude za pět set let psát v učebnicích, pokud nějaké učebnice ještě budou. 🙂 Je fajn, že se urychlila třeba digitalizace školství. Děti se učí online, ve zdravotnictví se možná nainspirují a naučí se sdílet data. Teď je ještě otázka, co s tímto pokrokem udělá regulace AI a dalších technologií. Bojím se, abychom si nepodřezali větev, než se naučíme lítat. Na jednu stranu máme obrovskou příležitost, ale na druhou se topíme v regulacích a legislativních nařízeních. A to ohrožuje inovace. Je třeba využívat data, vysvětlovat lidem dokola, k čemu se sbírají a v čem pomůžou. A samozřejmě paralelně budovat takový systém, aby je nikdo nezneužil. AI je pro nás nový evoluční krok – musíme ho patřičně využít, jinak náš druh bude stagnovat.